Jak jsem se dostala k psaní a překládání knih

Po babičce a mamince jsem zdědila talent na jazyky a lásku k literatuře a psaní a od malička žila obklopená knihami, poezií a příběhy, které jsem ráda poslouchala a brzy začala sama vyprávět, ještě dřív, než jsem se naučila psát. Tehdy se ještě držel ten krásný romantický zvyk tzv. "černé hodinky". Mým prvním publikem byli sourozenci, sestřenice a kamarádi, se kterými jsme trávili dlouhé hodiny v senem vonící stodole, ponořeni do světa fantazie. Ráda jsem přetvářela pohádky a později i filmy a dodávala jim na dramatičnosti natolik, že když pak někdo z mých posluchačů viděl daný film v reálu, připadal jim jako nudný, vyčpělý odvar toho napínavého vyprávění...
Později jsem začala psát, samozřejmě deníky a různé krátké povídky a básně "do šuplíku". Pak jsem se v šedesátém osmém, pod vlivem své úžasné učitelky češtiny, stala hlasem naší třídy a psala dopisy panu Dubčekovi, kondolenci paní Palachové a podobně "angažované" projekty.
Babička, která sama dělala reportáže ze svých cest po cizích krajích, mi jednou jako suvenýr přivezla vyřezávanou sošku bohyně, která držela v ruce zvláštní nástroj. Tehdy jsem ještě nevěděla, že jde o vínu, na kterou hraje bohyně Sarasvatí, patronka a múza umělců, zejména básníků a spisovatelů, probouzející dar řeči v mluvené i psané podobě. Bylo to symbolické předurčení mé cesty? Práce s textem mě vždycky bavila - přeskupování slov a hraní si s jejich významy, zejména při tvorbě poezie. Mé básně mi ale kritik pan Peterka (z tehdy populárního časopisu Mladý svět, kam mě je maminka přiměla poslat) vrátil s doporučením, ať "píšu dál" a že bych mohla mít sklony "k samostatné básnické úvaze..."

Po tomto roztomilém "povzbuzení" jsem na několik let psaní zanechala. A pomalu se začal vytrácet i můj dávný sen jít na žurnalistiku a věnovat se reportážím. Místo toho jsem začala studovat jazyky. Nejprve češtinu a němčinu na filozofické fakultě MU v Brně. Později, vedena silnou intuicí a přáním nemuset se živit němčinou, jsem svůj obor rozšířila o angličtinu, která se stala mým osudem. Nikdy jsem nechtěla učit, vždy jsem si přála překládat knihy; bavilo mě být hlasem jiných - moudrých lidí. Lákala mě především témata jako transformace vědomí, práce s energií formou meditace, duchovní přístup ke stravování apod. Díky zkouškám ze stylistiky v rámci studia češtiny jsem si troufla i na beletrii a později i na překlady básní, což byla obrovská výzva. Svou první knihu jsem přeložila v roce 1998 a pak jsem se po několika krušných letech sezení nad překlady různých školení, manuálů a nezáživných "ajťáckých textů" začala naplno věnovat překladům knih s duchovní tematikou. Letos vyšla v pořadí devátá, pod titulem "Kniha Ádi Šakti".
Kromě série článků do alternativně zaměřených časopisů, např. Meduňky a Regenerace, jsem v roce 2019 vydala románové zpracování deníkových zápisků ze své první cesty do Indie,  "Tam, kde léčí láska".
Podrobněji se o všech titulech můžete dočíst pod Nabídka knih.
A proč jsem se vlastně rozhodla vydávat knihy sama?