Kdo vlastně jsem

Odvěkou základní otázku všech hledačů, "Kdo vlastně jsem?" jsem si podvědomě kladla odedávna. Už od předškolního věku, kdy jsem začala vnímat určitou svoji jinakost, odlišnost od svých spolužáků, neschopnost zařadit se do hlavního proudu jako jedna z těch tvárných cihel ve zdi z té slavné písně Pink Floidů. Kdy se v šedé uniformitě prostředí socialistické školy 60. let začal rychle vytrácet ten pocit absolutní jednoty se vším - s přírodou, větrem, zvířaty a květinami, který jsem směla zažívat v blaženém stavu spojení během mimořádně požehnaného dětství. Naplněného dny protoulanými po lukách a lesích, sezením u bublajícího potůčku nebo ve starodávné světnici. Kde čas tiše stál a volně se přeléval v jednu jedinou dokonalou přítomnost, dle toho, co bylo právě třeba udělat, obklopená radostí a bezpodmínečnou láskou. Nebylo by tomu tak, kdybych v tu pravou, velmi kritickou chvíli, doslova za pět minut dvanáct, nepotkala tu nejúžasnější bytost pod sluncem. Bez ní by můj život se sice milujícími, nicméně velmi zaneprázdněnými a přísnými rodiči - učiteli, kteří neměli čas a prostor zkoumat potřeby svého dítěte, vymykajícího se davové většině, pravděpodobně nabral zcela jiný směr. Přišla ke mně, jako všechny ty báječné dary nebes, zázračnou "náhodou", o které se budete moci dočíst na mém blogu v článku "Má první reinkarnační láska". Už tehdy mě osud začal směrovat na cestu, kterou jsem objevila až po velikém hledání, mnoha životních kotrmelcích, vedena touhu znovu se vrátit do toho stavu jednoty, který zůstával jako dávná, ale stále živoucí vzpomínka někde v mé duši. A ukotvit se v něm tak, abych ho už nikdy neztratila. Jakmile jsem po dlouhém bloudění mnoha odbočkami do slepých uliček svou cestu našla, už nikdy jsem z ní nesešla. Jsem vděčná za to, že na ni mohu přivádět jiné hledající dušičky a pomáhat jim jako prostředník trošku se na ní, hlavně v začátcích, zorientovat. Více se o ní dočtete pod Práce s energií.
A jak jsem se dostala k překládání a psaní?